NAPLNĚNÁ BOŽÍ VŮLE:Osobní stránka na adrese: plochazem.svet-stranek.cz
NAPLNĚNÁ BOŽÍ VŮLE
Prorok Izaiáš 38. kapitola
7 A toto budeš míti znamení od YHWH, že YHWH učiní věc tuto, kterouž mluvil:
8 Aj, já navrátím zpátkem stín po stupních, po nichž sešel na hodinách slunečných Achasových, o deset stupňů. I navrátilo se slunce o deset stupňů, po týchž stupních, po nichž bylo sešlo.
JE VŮLE BOŽÍ ZAZNAMENANÁ V IZAIÁŠI 38,7 DOLOŽITELNÁ Z HISTORICKÝCH ZÁPISŮ?
Posuďte sami...
Záznamy ukazují ,že generace žijící před rokem 600 př n l měli 360 dní dlouhý rok . Ve všech říších světa. V jeden rok změnili svou historii a začali počítat rok s 365,25 dne. Všichni a všude?!! A těch zápisů co změnu považovalo za katastrofu! Neuměli si to vysvětlit. No my máme Bibli a sdělení ,že to udělal Bůh Abrahámův Izákův Jákobův. Proč je Jeho věc. Víra v Něj a Jeho Slovo ,že to udělal zase naše věc.
Malý výpis z historie říší z doby kolem roku 600 př.n.l.
/Izraelité - Védy - Peršané - Asýrie - Egypt - Řecko - Řím - Mayové .../
1. IZRAELITÉ
Měsíc Izraelitů od patnáctého do osmého století před naším letopočtem se rovnal třiceti dnům a dvanáct měsíců tvořilo rok; neexistují zmínky o měsících kratších než třicet dní, ani o roku delším než dvanáct měsíců. Že se měsíc skládal z třiceti dnů dosvědčuje Deuteronomium 34,8 a 21,13, jakož i Numeri 20,29, kde se stanoví doba truchlení za zemřelé na „celý měsíc" a truchlilo se třicet dnů. Příběh o Potopě, jak je vylíčen v Genesis, počítá s měsíci o třiceti dnech; praví se, že uplynulo jedno sto a padesát dnů mezi sedmnáctým dnem druhého měsíce a sedmnáctým dnem sedmého měsíce (Genesis 7,11 a 24). Tento text zřejmě pochází z doby mezi Exodem a událostmi z doby Uzijášovy.
Hebrejci měli lunární měsíce. Dosvědčuje to skutečnost, že slavnosti novoluní byly velmi důležité v době Soudců a Králů (1. Samuelova 20,5-6; 2. Královská 4,23; Amos 8,5; Izajáš 1,13; Ezechiel 46,1-3). „Slavnost nového měsíce byla zastara na stejné úrovni jako slavnost šabbatu." (J. Wellhausen: Prolegomena to the History of Israel, 1885, str. 113). Jelikož tyto (lunární) měsíce byly dlouhé třicet dnů a nebyl mezi nimi žádný měsíc o devětadvaceti dnech, a jelikož se rok skládal z dvanácti takových měsíců, k nimž se nepřidávaly žádné dny, nebo přestupné měsíce, nedokázali vykladači Bible nijak sladit dohromady tyto tři údaje: 354 dnů, neboli dvanáct lunárních měsíců, z nichž každý trval devětadvacet a půl dne; 360 dnů, neboli násobek 12 x 30, a 365 a 1/4 dne, neboli dnešní délku roku.
2. VÉDY.
Tak například texty z doby Véd znají rok pouze o 360 dnech. Jednoznačně a výlučně o roku dlouhém 360 dnů. Pasáže, ve kterých je přímo zmínka o této délce roku, jsou ve všech Bráhmánech. Tento indický rok o 360 dnech se dělil na dvanáct měsíců po třiceti dnech a texty dále uvádí, že Měsíc patnáct dnů dorůstá a patnáct dalších dnů ubývá. Je tam také psáno, že se Slunce pohybuje po šest měsíců, neboli 180 dnů na sever, a po stejný počet dnů na jih. Zmatek vědátorů z těchto údajů v bráhmanské literatuře vyjadřuje následující citát: „Že to nejsou obvyklé nepřesné údaje, nýbrž přímo nesprávné názory, ukazuje pasáž v díle Nidana-Sutra, jež praví, že Slunce zůstává 13,5 dne v každé z dvaceti sedmi naksater, takže z toho vychází, že sluneční rok je dlouhý 360 dnů. Po patnácti dnech se přisuzuje každému půlměsíčnímu období; nikde se nepřipouští, že to je příliš mnoho." (Tamtéž.)
Bráhmani používali ve svých astronomických dílech velmi důmyslné geometrické metody a připadá mi nesmyslné, že by nebyli schopni rozpoznat, že roku o 360 dnech chybí 5 a 1/4 dne. Jistý německý autor napsal : „Skutečnost, že bylo zapotřebí značné doby k tomu ,aby se dospělo k formulování roku o 365 dnech, je doložena existencí starého indického roku o 360 dnech i jinými formami, které se objevují ve védské literatuře." (F. K. Ginzel: Chronologie. Encyklopädie der mathematischen Wissenschaften, 1904-1935, sv. VI).
Takže „moderní“ samolibí vědátoři nejsou schopni alespoň připustit, že ti před nimi nebyli o nic hloupější než oni sami, a dobře věděli (lidé v té době) proč musí s rozpoznáváním nových podmínek zápolit. Takže záznam o 360 dnech není zpochybněn...nicméně schopnost lidí té doby spočítat kolik měl rok dnů ano...(samolibost jak vyšitá)
3. PERŠANÉ
Starý perský rok měl 360 dnů, neboli dvanáct měsíců po třiceti dnech. V sedmém století před Kristem bylo do kalendáře vloženo pět dnů gatha (H. S. Nyberg: Texte zum mazdayanischen Kalendar, Uppsala 1934, str. 9). V posvátné perské knize Bundahis je popisováno 180 za sebou následujících východů Slunce od zimního slunovratu do letního slunovratu, a od letního slunovratu k příštímu zimnímu slunovratu: „Existuje 180 otvorů (rogin) na východě a 180 na západě ... a Slunce každý den přichází jedním otvorem a odchází otvorem ... Vrací se do Varaku za tři sta a šedesát dnů a pět dnů gatha" (Bundahis, angl. překl., kap. V). Dny gatha je „pět dodatečných dnů, přidaných k poslednímu z dvanácti měsíců po třiceti dnech, aby byl rok úplný; pro tyto dny ještě nebyly přidány žádné otvory ..." Toto uspořádání zřejmě naznačuje, že myšlenka otvorů je starší než úprava kalendáře při níž bylo přidáno pět dnů gatha k původnímu roku o 360 dnech. (Překladatelova poznámka na str. 24 anglického překladu Bundahis.)
Jak se dosahovalo souladu s astronomickou realitou nevíme." (Roschěr: Lexikon der griechischen und römischen Mythologie. Heslo „Sin", sl. 892). Zdá se, že v sedmém století bylo k babylónskému kalendáři přidáno pět dní; tyto dny byly považovány za neblahé a lid z nich měl pověrčivou hrůzu.
4. ASÝRIE
Asyrský rok měl 360 dnů, dekáda se nazývala sarus a rovnala se 3600 dnům (Georgius Syncellus. Vydal Jacob Goar, Paříž 1652, str. 17, 32). „Asyřané, podobně jako Babylóňané, měli rok složený z lunárních měsíců a zdá se, že délku lunárních měsíců určovaly astrologické zprávy vztahující se k východům Měsíce a Slunce. Je-li tomu tak, pak rok, který byl všeobecně používán v Asýrii, musel být lunární. Kalendář určoval každému měsíci třicet celých dnů, lunární měsíc však trvá něco přes devětadvacet a půl dne." (R. C. Thompson: The Reports of the Magicians and Astrologers of Nineveh and Babylon in the British Museum, II, 1900, XIX). „Sotva by bylo možné, aby kalendářní měsíc a lunární měsíc tak přesně souhlasily na konci roku." Asyrské dokumenty se zmiňují pouze o měsících s třiceti dny a počítají tyto měsíce od půlměsíce do půlměsíce (Langdon a Fotheringham: The Venus Tablets of Ammizaduga, str. 45-46; C. H. W. Johns: Assyrian Deeds and Documents, IV, 1923, 333). A stejně jako v jiných zemích počítali i asyrští astronomové, že se lunární měsíc rovná třiceti dnům. Jak mohli asyrští astronomové přizpůsobit délku lunárních měsíců oběhu Měsíce, ptají se moderní vědci sami sebe, a jak mohla být pozorování, která astronomové pravidelně posílali do královského paláce, tak soustavně chybná?
5. EGYPT
Egyptský rok měl 360 dnů dokud nedostal přidáno dalších pět dnů, takže jich pak měl 365. Kalendář na Ebersově papyru, což je dokument z Nové říše, má dvanáct měsíců po třiceti dnech (G. Legge: Recueil de travaux relatifs á l"archéologie égyptiennes et assyriennes, 1909). V devátém roce vlády krále Ptolemaia Euergeta, neboli v roce -238, sešla se v Kanopách skupina reformních kněží, která vypracovala nový zákon. Roku 1866 byl objeven v Tanisu v nilské deltě vyrytý do tabule. Záměrem zákona bylo sladit kalendář s ročními dobami „v souladu s nynějším uspořádáním světa", jak tam čteme. Bylo nařízeno přidat každé čtyři roky jeden den „k tři sta šedesáti dnům a k pěti dnům, které byly přidány později". (S. Sharpe: The Decree of Canopus, 1870). Autoři zákona neuvedli přesné datum kdy bylo pět dnů dodáno ke 360 dnům, řekli však jasně, že tato reforma byla zavedena jistý čas po době, kdy rok trval 360 dnů.
Kniha Sóthiho, mylně připisovaná egyptskému knězi Manethovi, stejně jako byzantský chronolog Georgius Syncellus (Georgii Monachi Chronographia; vyd. Jacobi Goar, 1652, str. 123) tvrdí, že původně neměl kalendář o 360 dnech pět dodatečných dnů, že tyto dny byly zavedeny později, což potvrzuje i text Kanopského zákona. Z Kanopského zákona vyplývá, že pět dodatečných dnů nebylo výsledkem pokroku v astronomické vědě, nýbrž byly výsledkem aktuální změny pohybu planet, protože zákon píše o „napravení nebeských chyb". Plutarchos popisuje v knize lsis a Osiris alegorickým způsobem změnu délky roku: „Když Hermes hrál dámu s Měsícem, vyhrál na něm sedmdesátou část každého jeho období osvícení, a ze všech svých výher složil pět dnů, které přidal k 360 dnům." Plutarchos nás také informuje, že jeden z těchto dodatečných dnů byl považován za neblahý; v ten den se neprováděly žádné obchody a dokonce i králové „pečovali o svá těla až po setmění".
6. ŘECKO I ŘÍM
Třebaže byla změna počtu dnů v roce vypočítána velmi brzy po tom co se přihodila, přesto si po jistou dobu uchovaly mnohé národy občanský rok o 360 dnech, rozdělený na dvanáct měsíců po třiceti dnech. Kleobulos, který byl považován za jednoho ze sedmi mudrců antického Řecka ve své proslulé alegorii napsal, že rok je rozdělen na dvanáct měsíců po třiceti dnech: otec je jeden, synů má dvanáct a každý z nich má třicet dcer (Diogenes Laértius: Lives of Eminent Philosophers - Life of Thales). Od dob Thalata, dalšího ze sedmi mudrců, který dovedl předpovědět zatmění Řekové věděli, že rok má 365 dnů. Thalet byl považován za člověka, který objevil počet dnů v roce. Ježto se narodil v sedmém století není nemožné, že byl jedním z prvních Řeků kteří zjistili novou délku roku; vždyť právě na počátku tohoto století nabyl rok svou nynější délku. Thaletův současník, a rovněž jeden ze sedmi mudrců Solón, byl považován za prvního Řeka který zjistil, že lunární měsíc trvá méně než třicet dnů (Proclus: The Commentaries on the Timaeus of Plato, 1820; Plutarchos: Životopisy, Život Solonův). Přestože Řekové po Solonovi a Thaletovi znali správnou délku roku a měsíce, používali i nadále zastaralý kalendář což je skutečnost, kterou dosvědčují Hippokrates („Sedm roků má 360 týdnů."), Xenofón, Aristoteles a Plinius (Aristoteles: Historia animalium, VI, 20; Plinius: Dějiny přírody, XXXIV,12). Počítání na 360 dnů se udrželo nejen z úcty ke staršímu kalendáři, ale i proto, že se přitom snáze počítalo.
I staří Římané měli rok o 360 dnech. Plutarchos napsal v životopisu Numy Pompilia, že v Romulově době v osmém století měli Římané rok o pouhých 360 dnech (Plutarchos: Životopisy. Numa Pompilius 18). Různí latinští autoři praví, že starý měsíc měl třicet dnů (Geminus: Elementa astronomiae, VIII).
7. MAYOVÉ
Na druhé straně oceánu měl mayský rok 360 dnů; později bylo přidáno pět dnů a potom tvořily rok tun (období 360 dnů), plus pět dnů; každý čtvrtý rok se k roku přidával další den. „Počítali je zvlášť a říkali jim dny nicoty: během nich nedělali lidé nic," napsal J. de Acosta (J. de Acosta: The Natural and Moral Histories of the Indies, 1880 - původní španělské vydání vyšlo v Seville roku 1590). Mnich Diego de Landa napsal v knize Yucatán před dobytím a po něm: „Měli dokonalý rok jako my, který měl 365 dnů a šest hodin, a tento rok dělili na měsíce dvěma způsoby. Při prvním způsobu měly měsíce po třiceti dnech a nazývaly se u, což znamená Měsíc, a počítaly se od východu nové Luny až do jejího zmizení. (Diego de Landa: Yucatan, str. 59). Při druhém způsobu měly měsíce po dvaceti dnech a nazývaly se uinal hunekeh; patřily k ještě mnohem staršímu systému než je rok o 360 dnech. De Landa také napsal, že pět dodatečných dnů bylo považováno za „neblahé a neštastné". Říkalo se jim „bezejmenné dny" (D. G. Brinton: The Maya Chronicles, 1882). Třebaže Mexičané v době příchodu Španělů nazývali období třiceti dnů „měsíc" věděli, že synodické období je 29,5209 dne (Gatesova poznámka v De Landa: Yucatan, str. 59), což je přesnější než gregoriánský kalendář zavedený v Evropě devadesát let po znovuobjevení Ameriky. Drželi se však staré tradice pocházející z dob kdy rok měl dvanáct měsíců po třiceti dnech, celkem 360 dnů (R. C. E. Long: Chronology - Maya. Encyclopedia Britannica, 14. vyd.). Ve staré jižní Americe se rok také skládal z 360 dnů, a byl rozdělených na dvanáct měsíců. „V Peru byl rok rozdělen na dvanáct quilla, neboli měsíců po třiceti dnech. Ke konci roku bylo přidáno pět dnů, kterým se říkalo allcacanquis." (Markham: The Incas of Peru, str. 117). Později byl přidán každé čtyři roky ještě jeden den, aby byl kalendář udržován v pořádku.
Překročíme Tichý oceán a vrátíme se do Asie. Čínský kalendář měl 360 dnů rozdělených do dvanácti měsíců po třiceti dnech (Joseph Scaliger: Opus de emendatione temporum, str. 225; W. Hales: New Analysis of Chronology, 1809-1812, I, 31). Jako pozůstatek po soustavě 360 dnů se dosud udržuje dělení kruhu na 360 stupňů; každý stupeň představuje denní postup Země na její oběžné dráze, neboli postavení zvěrokruhu, jímž se prošlo od jedné noci ke druhé. Po 360 změnách se hvězdná obloha vrátila do stejného postavení, viděno ze Země. Když se roky změnily z 360 na 365 a 1/4 dne, přidali Číňané ke svému roku pět a čtvrt dne a nazvali tuto dodatečnou dobu kche-jing; začali též rozdělovat kruh na 365 a 1/4 stupně; protože přijali novou délku roku nejen v kalendáři, nýbrž i v nebeské i pozemské geometrii (H. Murray, J. Crawfurd a další: An Historical and Descriptive Account of China, str.235). Staré čínské počítání času spočívalo na koeficientu šedesáti; stejně i v Indii, v Mexiku a u Chaldejců bylo číslo šedesát všeobecným koeficientem. Rozdělení roku na 360 dnů bylo ctěno mnoha způsoby a stalo se podnětem k pokroku v astronomii i geometrii, takže se lidé ve skutečnosti nevzdali této metody počítání,i když už zastarala. Uchovali si „měsíce" o třiceti dnech, třeba se lunární měsíc ve skutečnosti stal kratším, a přidaných pět dnů nepovažovali za součást roku.
Na celém světě zjišťujeme, že tam po jistou dobu platil tentýž kalendář o 360 dnech, a že později, kolem sedmého století před naším letopočtem, bylo ke konci roku přidáno pět dnů. Vědci, kteří zkoumali kalendář Inků v Peru, a Mayů v Yukatanu, se podivovali kalendáři o 360 dnech; stejně se divili i ti jež studovali kalendář Egypťanů, Peršanů, Indů, Chaldejců, Asyřanů, Hebrejců, Číňanů, Řeků, nebo Římanů. Většina z nich netušila, že se tentýž problém projevil v kalendářích všech národů starověku. Dvě věci mátly: chybu pěti a čtvrt dne za rok by zajisté poznali nejen astronomové, nýbrž i negramotní rolníci, protože během krátkého období čtyřiceti let, což je doba kterou může člověk snadno sledovat, by se roční období posunula o víc než dvě stě dní. Další rozpaky způsobuje délka měsíců. „Zdá se, že zastara převládal názor, že lunární, neboli synodický měsíc, trval třicet dnů." (Medhurst: The Shoo King). V četných dokumentech různých národů se praví, že měsíc, neboli „luna", se rovná třiceti dnům, a že začátek takového měsíce se shoduje s novoluním.
(zdroj stránky Nostalgie)
Věříte vědě co tvrdí ,že naši předci neuměli spočítat kolik má dnů rok a měsíc?
Rolník ani učení lidé na královských dvorech?
A není divné ,že se zároveň na celém světě změnilo počítání 360 dní /rok na 365,25 dní /rok jak máme dnes ?! Všichni se najednou naučili počítat?
